Každý z nás má jinou představu o trávení své zasloužené dovolené. Někomu stačí vyvalit se na pláž a je spokojený. Někteří z nás však touží zažít něco zcela neobyčejného. Něco, co zní na poprvé velmi bláznivě, ale v čem se skrývá velké dobrodružství.

Východočeský sen o mořských dálkách

Podobně uvažoval i Martin Doleček z městečka Letohrad ve východních Čechách. Toho už jako malého kluka zajímalo každičké vypravování o moři a možná právě proto jezdil tak rád na společné rodinné výlety, které mířili právě tam. Netoužil však jen nečinně sedět v písku na břehu a z dálky pozorovat vlny, které činí moře tak krásným. On chtěl víc. Chtěl ho poznat mnohem blíž a zakusit vše, co jeho síla dokáže. Jeho snem bylo vyplout jednou na své lodi, prát se s jeho průzračnými vlnami a naplno se oddat jeho dálkám.

I Elis s proraženým dnem nakonec vyplula

Čas ubíhal a jeho sen se pomalu ale jistě začínal stávat skutečností. Brána k uskutečnění snů se mu totiž otevřela v ten okamžik, kdy si jeho rodiče koupili plachetnici Elis. Elis – rozbitá loď s proraženým dnem, kterou bylo potřeba opravit skoro až od základů. S pomocí přátel však její opravu úspěšně dokončili a vydali se na svou první plavbu po moři. Ta stála za všechnu tu námahu!

Napněte plachty! Pozor! Vyplouváme!

,,Po nějaké době však pro mě začala být loď “malá“. No uvažte. Každá loď, na které máte své rodiče, pro vás začne být po nějaké době malá. Obzvlášť, když je vám osmnáct.“ vysvětluje Martin a mně nezbývá nic jiného než jen souhlasně přikývnout. Z toho důvodu tedy zatoužil po něčem zcela jiném. Po lodi, kterou by si navíc již od základů vytvořil sám a se kterou by mohl vyrazit na moře jen se svými přáteli. Díky této odvážné myšlence tedy spatřil světlo světa katamarán Elis II, který navrhl jeho bratranec Patrik Zamazal. K jeho stavbě mu posloužilo všechno, co bylo právě po ruce - motor ze sekačky, násady od krumpáčů jako kormidelní páky nebo třeba napínačky k plotu, které držely stěžeň. Zkrátka plno věcí, které doma našel. Základ však tvořilo i pár kvalitních dílů a materiálů, vždyť s mořskými vlnami není radno si zahrávat. Jeho odolnost byl poprvé vyzkoušet na přehradě nedaleko svého bydliště a poté už nic nebránilo tomu, aby se mohl konečně vydat na svou první samostatnou cestu po moři.

K moři přes vnitrozemí

,,Na vlnách chorvatského moře jsem strávil krásných deset letních dní jen se svými přáteli. To bylo to pravé. Navíc jsem byl moc rád, že můj katamarán obstál i na moři.“ vzpomíná Martin. ,,Po příjezdu domů mě však napadl další nový plán. Protože bylo převážení lodě až k mořským břehům pro mě zbytečně složité, rozhodl jsem se k nim vydat se svým katamaránem skrz evropské vnitrozemí.“ Svůj bláznivý nápad zrealizoval začátkem srpna 2005, kdy vyrazil z Dolního Žlebu po Labi přímo do Německa. Na prvních kilometrech cesty ho sice doprovázeli dva dobří kamarádi, avšak zanedlouho se se svým katamaránem ocitl dočista sám. Pokračoval dál přes Nizozemí, Belgii, Francii až do francouzského přístavu Port St. Louis. Nebyla to však ani náhodou lehká cesta. Dennodenně se musel prát s malými i velkými úskalími, které mu řeka a počasí společně přichystali. Po celou dobu plavby měl však to štěstí, že narážel na spoustu dobrých a přátelských lidí, kteří mu se vším ochotně pomáhali. Nosili mu jídlo, radili mu, kudy se vydat a na co si dát pozor. Všichni mu s obdivem fandili.

Život mořského vlka samotáře

Na konci října roku 2005 se tedy dostal až do zmíněného přístavu Port St. Louis, kde se rozhodl přečkat zimu. Jeho kapsa zela prázdnotou, a proto si musel co nejdříve vydělat peníze na živobytí. ,,Měl jsem však to štěstí, že mě zdejší rybáři rychle vzali mezi sebe a také mě mnohému naučili. Já jako vyučený autoelektrikář jsem jim na oplátku pomáhal spravovat elektrické vedení na jejich lodích.“ popisuje Martin své zážitky z Francie. Ochotně se ho prý ujala také jedna francouzská rodina, která mu po celou dobu poskytovala to nejnutnější. Martin se proto rozhodl vypomoct jim s pracemi okolo jejich domu, aby vyjádřil velký dík za jejich vlídnost a ochotu.

Úpravy a opravy aneb Jak přečkat zimu

Věnoval se také samozřejmě své lodi. Celou zimu prováděl nutné úpravy, aby byla loď schopná odolat vysokým mořským vlnám. Spravoval, natíral, posouval, vyměňoval motor za silnější… I díky tomu mu čas ubíhal mnohem rychleji. Ani se nenadál a zanedlouho tu už byl den D – 13. červen 2006.

S delfíny až do Chorvatska

,,Přesně v ten den jsem vyplul na moře. Mým cílem bylo doplout na Korsiku, pokračovat dál podél jižního cípu Itálie až na chorvatské pobřeží. Bylo to nádherné. Nad hlavou zlatavé slunce, okolo katamaránu řádili delfíni a všude kolem moře. Nádhera!“ popisuje svůj uskutečněný sen. Velmi často plul také blízko pobřeží a kochal se krásnou přírodou a přímořskými stavbami.

Každý den slunce nesvítí

Neslo to však s sebou i leckteré problémy. Martin dodnes vzpomíná na nezapomenutelný zážitek, kdy ho mořský proud nesl přímo na velká skaliska. Ten byl tak silný, že mu nezbývalo než vyhodit kotvu a doufat, že se celá loď zastaví. Marně. Loď plula dál. Padesát osm metrů dlouhé lano kotvy nestačilo. Hloubka vody byla ještě o deset metrů větší. Nakonec ale vše dobře dopadlo a kotva zastavila loď pouhých 20 metrů od skalisek. ,,O další podobné situace jsem neměl jak na řekách, tak i na moři v žádném případě nouzi. Naštěstí jsem si však se vším dokázal poradit a dnes mi nezbývá nic jiného než se nad tím vším zpětně pousmát.“ Své putování po moři tedy bezúhonně dokončil podle svých plánů a na chorvatské pobřeží, kde na něho už netrpělivě čekala jeho rodina, dorazil 7. 9. 2006. Jeho cesta trvala přes rok a jeden měsíc, ale zvládl to. Splnil si svůj sen.

Návrat slavného mořeplavce

Jeho svérázná mořeplavba tím však neskončila. Vlastně trvá až dodnes. Po příjezdu domů ho totiž oslovil Český rozhlas Hradec Králové, kterému se ochotně svěřil se svým příběhem. ,,V tu chvíli jsem však ještě ani netušil, co to vyvolá. Během několika dní se mi totiž ozvala neznámá paní. Té se prý mé vypravování zalíbilo natolik, že se mi rozhodla nabídnout svou jachtu, kterou její muž vystavěl vlastníma rukama podle holandských návrhů. Muž však bohužel nedlouho po dokončení stavby zemřel, a proto zůstala jachta opuštěná. Ručně vyřezávaná jachta se mi hned na první pohled zalíbila, a proto jsem se rozhodl nepromarnit svoji životní šanci a jachtu jsem s díky koupil.“ vypráví Martin, jak ke štěstí přišel.

A zase znovu

Hned při první příležitosti se s ní chtěl vydat na moře. Avšak loď byla příliš těžká, a proto musel nejdříve sehnat auto, které by ji do Chorvatska odtáhlo. I to však spolu se svými přáteli vyřešil, a proto už nic nebránilo tomu vydat se vstříc dalším splněným snům. Na své nové jachtě, kterou její minulý majitel nazval Alya II., proplul celou trasu z chorvatského pobřeží až do přístavu Port St. Louis, kterou absolvoval se svým katamaránem. Jako vzpomínku na svůj uskutečněný sen.

Dnes je Martin opět připravený vyplout. Kam povedou jeho další kroky vám však povím zase někdy příště. Šťastnou cestu, Martine!

Jukněte na fotky do záložky Fotogalerie!

autor: Lucie Moravcová